Indonésie - Sumatra, díl druhý

Budíček před osmou, snídaně (omeleta se sýrem), sbalit věci a hurá na trek. Čekali na nás 3 průvodci - Woly, Coco a Merci. Spolu s námi na dvoudenní výlet šly ještě dvě Belgičanky a na jednodenní trek páreček Holanďanů. V batohu jsme měli věci na spaní, plavky, velkou lahev vody a repelent. Důležité je mít pevné boty a dlouhé kalhoty zastrčit do ponožek (kvůli pijavicím). Já si ještě přibalil toaleťák, což se později ukázalo jako velmi moudré rozhodnutí. Vyrazili jsme asi v 9 ráno a hned po  100 metrech zjistili, že nemáme foťák. Proběhl jsem se tedy zpátky do ubytka a foťák jsem našel u kuchyně na stole, společně s aničky mobilem :) Tím jsme si naštěstí vybrali veškerou smůlu a už se nám nic špatného nepřihodilo. Prokličkovali jsme vesnicí a přešli velmi vratce vypadající most, pod kterým tekla divoká řeka. Na druhém břehu už začínal hlubší les, ale dozvěděli jsme se, že je to vlastně plantáž kaučukovníků. Woly nás upozornil, že z gumy, která se z těchto stromů sbírá, se vyrábí mimo jiné i kondomy (ale že je bohužel v Indonésii nikdo nepoužívá a proto je tak přelidněná). Na kaučukovníku rostou oříšky, které jsou poměrně vyhledávanou pochoutkou orangutanů. Na lidský organismus mají zajímavé účinky, pokud jich sníte cca 5 a více - dá se z nich prý slušně sjet :) Ochutnali jsme půlku jednoho a nejsou vůbec dobré. Každý si schoval jeden oříšek na památku. Procházeli jsme plantáží a narazili ještě na jeden zajímavý strom - cocoa tree neboli kakaovník. Asi po půl hodině jsme vkročili do opravdové jungle. Vlhkost v Thajsku i na Sumatře je obrovská, ale nedá se srovnávat s vlhkostí v deštném pralese. Ta dosahuje až 100% a je to opravdu znát. Za 20 minut normální chůze relativně schůdnými stezkami z nás kapal pot po litrech, oblečení jsme měli mokré skrz naskrz. 

Partička na treku

Od průvodců jsme dostali "školení", jak se chovat v pralese a v přítomnosti divokých zvířat. Místní si velmi zakládají na zdejším národním parku a dělají vše pro to, aby ho chránili. Není dovoleno v pralese cokoli vyhazovat, dokonce ani bioodpad. I slupky od banánu se musí z pralesa odnést. Orangutani jsou velmi náchylní na lidské nemoci a kdyby sežrali odhozenou slupku od banánu, mohli by chytit třeba lidskou rýmu a umřít. Také je bezpodmínečně nutné poslouchat na slovo průvodce. V pralese žije mnoho nebezpečných zvířat, chodí se mnohdy nebezpečným terénem, takže by se mohlo snadno něco přihodit. Dále nás poučili, že je nutné se stále usmívat, a to ze dvou důvodů:

1. bude lepší nálada :)
2. orangutani rozpoznávají mimiku obličeje a prý je uklidňuje, když se na ně usmíváte

První živí orangutani, co jsme viděli

Anička krmí polodivokou samici orangutana

Jarda krmí polodivokou samici orangutana

Po prvním setkání s orangutany nás čekala malá svačina v "Jungle restaurant", jak se vyjádřil Merci (malé prostranství se spadlým kmenem stromu, kde jsme se posadili). Byl to místní ananas, banány, mandarinky a marakuja (passion fruit). Ovoce bylo výborné a dodalo nám energii k dalšímu hledání zvířat. 

Měli jsme celkem štěstí, protože zanedlouho nás průvodci upozornili na velkého samce, sedícího na stromě. Po chvíli pozorování se na scéně objevila ještě samice s mládětem a neustále se 

přibližovala. Zanedlouho jsme byli svědky opravdu zajímavého představení, na které hleděli i naši 

průvodci s otevřenou pusou. Orangutani totiž začali "bam-bam", jak tomu říkají místní, neboli páření, jak tomu říkají v televizi. Merci nás upozornil, že za celou dobu, co dělá průvodce, toto vidí podruhé. Orangutani se totiž nepáří tak často a hlavně, samice většinou samce nevyhledává, dokud se stará o mládě. Vidět to je opravdu obrovské štěstí. Po chvíli na to skočili a bylo to opravdu hlučné :) propadávali u toho větvemi, až byli skoro na zemi. Samec usoudil, že představení bylo dost a vydal se směrem k nám, aby nás zahnal. Průvodci zaveleli "Don't panic, but move fast!" a rychle jsme vyklízeli prostor.

Na řadu přišel oběd, opět v "jungle restaurant". Byla to smažená rýže se zeleninou, zabalená v banánovém listu. Jídlo bylo výborné a my si mohli trochu odpočinout. Přišel se na nás podívat divoký páv - to bylo pro nás překvapení, protože jsme netušili, že pávi žijí i v pralese. Po obědě jsme se rozloučili s párečkem Holanďanů a s Mercim, protože šli jednodenní trek, a tak se už museli vracet. 

Zbyli jsme tedy my, dvě Belgičanky - Helena a Laura - a Coco s Wolym. Pokračovalo se dál a my zjistili, že dosud to byla pouze turistická jungle. Stezky téměř zmizely a my klopýtali přes kořeny, brodili se blátem a neustále lezli buď příkře nahoru nebo dolů. Navíc, člověk má tendence se chytat lián a přidržovat se stromků, což je poněkud nebezpečné, protože spousta rostlin byla pokrytá velkými trny nebo po nich běhali termiti. Kousek od cesty jsme narazili na mladého orangutana, který vyjídal termitiště. O kousek dál sešplhal ke stezce mladý samec (ještě mládě) a začal se předvádět na liáně. Pár minut jsme je pozorovali a potom šel Coco napřed - od jiného průvodce se dozvěděl, že před námi je velký divoký samec. My pokračovali s Wolym za ním. Zanedlouho se Coco vrátil a vedl nás do hustého porostu v příkrém kopci, kde objevil zmíněného samce. Jednalo se opravdu o divokého orangutana, takže jsme nemohli tak blízko a ani průvodci se neodvážili krmit ho z ruky. Hodili mu ananas pod strom, tak slezl dolů a posadil se ke kmenu. Byl to asi 50 letý samec a byl opravdu obrovský. Stáli jsme asi 6 metrů od něj a poněkud se nám zvýšila hladina adrenalinu, když slézal a zem pro ananas. Jeden po druhém jsme podávali Wolymu foťáky, protože stál nejblíž a mohl krásně fotit. Po chvíli to samce asi přestalo bavit a začal vstávat. Zopakovala se předešlá situace "Don't panic, but move fast!" a my opět vyklidili prostor.

Playboy budící hrůzu

To byl pohled...raději jdeme pryč

To bylo z pohledu fauny pro ten den vše. Ještě kus cesty jsme šlapali a vyplňovali čas otázkami na naše průvodce. O orangutanech a pralese věděli opravdu všechno. Trochu nás znervóznělo zjištění, že se v tomto národním parku pohybují i tygři sumaterští, ale Woly nás uklidnil tím, že lidé tygrům smrdí, a proto se jim vyhýbají. Potom už vážněji dodal, že se drží hluboko v jungli a na okraj nechodí. Sami prý tygra nikdy neviděli, pouze hlouběji v prales narazili na stopy. K večeru jsme sestoupali velmi příkrý sráz k řece, u které jsme měli strávit noc. Náš "hotel" byl tvořen dvěma bambusovými přístřešky, kde na zemi ležely spacáky, a kuchyní. V kuchyni seděl týpek z Rain Forestu (jméno jsme bohužel nezaznamenali), který tam donesl jídlo pro nás k večeři a už měl rozdělaný oheň na vaření. Hodili 

jsme bágly do přístřešku, navléli na sebe plavky a skočili do řeky. Po dni stráveném v pralese a koupání se ve vlastním potu to byla slast. Mezitím kluci připravili výborný čaj a kokosové sušenky. Seděli jsme na břehu, pili čaj, pozorovali soumrak a bavili se s Helenou a Laurou. Za necelou hodinku (to už byla skoro tma) se podávala večeře. Různé druhy kari, rýže, papričky a krevetové lupínky. Jedním slovem balada. Výborné jídlo, skvělá společnost, osvětlení svíčkami, hlasité zvuky deštného pralesa a všudypřítomné světlušky. Prostě nádhera.... Uprostřed tohoto balzámu na duši začalo kapat, takže jsme přenesli všechno do přístřešku, kde spali průvodci a pokračovali v zábavě. Déšť zesílil a v několika minutách začal opravdový tropický liják. Poněkud nervózně jsme pozorovali, že hladina řeky rychle stoupá. Zanedlouho už byla u kuchyně. Naši průvodci zachovávali klid a na naše dotazy odpovídali "Jste v deštném pralese, co jste čekali?". Po večeři jsme ještě hráli pár her typu "máš čtyři sirky, udělej z nich pět trojúhelníků" a podobně. Kolem desáté nastal čas jít do spacáku, za neustálého bubnování deště na plachtovou střechu. S Aničkou jsme se zamysleli na zajímavou věcí - všude v ubytováních mají moskytiéry nad postelí, aby vás nepokousali komáři (malárie, horečka dengue, apod.). Nicméně tady - kde bylo komárů asi tisíckrát víc než jinde + pavouci, hadi, ještěři, škorpioni, apod. - jsme spali v otevřeném přístřešku ve spacáku :)

Tak tedy dobrou noc... :)

Hotel Jungle