Indonésie - Sumatra, díl pátý

Z našeho pokoje s oknem na chodbu jsme odešli chvíli po půl osmé a seskákali schody do restaurace na snídani. K snídani byl na výběr toast s marmeládou nebo palačinka s banánem. Každý jsme ochutnali jedno, oboje bylo dobré. Potom jsme si vyzvedli skútr - tedy spíš jsme dostali klíče, nikdo nechtěl nic podepsat, žádné pojištění, kontrola řidičáku, nic. Upřímně, spíš by mě překvapilo, kdyby někdo něco takového chtěl provozovat 😊. To je prostě "Asia style". Skútr byla postarší Honda Vario 125 (čtyřtakt), omlácená ze všech stran, s jedním použitelným zrcátkem a nefungujícím ukazatelem hladiny benzínu. Žádné školení stran ovládání se nekonalo (proč taky... 😊), ale překvapivě jsme dostali dvě helmy. Vizuálně jsme zkontrolovali hladinu paliva, která byla nebezpečně nízko, já si nasadil fungl nové brýle Oakley a jeli jsme. V Indonésii se jako ve spoustě jiných asijských zemích jezdí vlevo. Pokud tu existují nějaká silniční pravidla, tak my je nezaznamenali. Na skútru se jezdí všude, kde se dá projet. Tzn. kromě silnice klidně i po chodníku, v zákazech, v protisměru...zkrátka kdekoli. Zrcátka a blinkry se nepoužívají vůbec, zato klakson se používá pořád a signalizuje se s ním všechno. Od průjezdu nepřehlednou zatáčkou, přes předjíždění, po průjezd zacpanou křižovatkou. Hrdě můžu prohlásit, že jízda vlevo mi nečinila sebemenší potíže. Suma sumárum jsem jel vpravo jen 2x a po upozornění Aničky (klepání na helmu), že jedeme v protisměru jsem se plynule zařadil doleva. Nutno podotknout, že místní si toho asi ani nevšimli, nebo jim to nevadilo...

Cestou na vyhlídku

Měli jsme na ten den dva cíle. Prvním byl Puncak Lawang, vyhlídkové místo nad jezerem Maninjau. Jak jsme se tak vymotávali z města, hledali jsme benzínku. Tedy přesněji řečeno, místo, kde by nám někdo dolil benzín. V drtivé většině to je v podstatě stůl, na kterém jsou PET lahve s benzínem. Vedle stolu většinou někdo podřimuje, takže stačí zastavit, otevřít nádrž, na prstech ukázat, kolik litrů chcete a dotyčný pak podle toho do nádrže otočí PETku a "dotankuje vám". Cena je o trochu vyšší než na normální benzínce, ale těch je tu jako šafránu, takže není moc na výběr. Naproti tomu, těchto domácích čerpaček je dost a dost. Dotankovali jsme litr benzínu a vyrazili směr Puncak Lawang. Jeli jsme po uzounké rozbité silničce, která však sloužila jako hlavní tepna. Na prvních pár kilometrech jsem si oživil jízdu na skútru a začal se přizpůsobovat místní dopravě. Platí zde 3

Anička vyhlíží

důležitá pravidla:

1. Přednost má ten, kdo je větší
2. Když se vjíždí do zatáčky, kde není vidět na konec, musí se nepřetržitě troubit
3. Když předjíždíš, tak troubíš. To aby předjížděná osoba věděla, že je předjížděná (blinkry a zrcátka se nepoužívají)

Vzdor těmto problémům jsme zdárně dojeli do prvního cíle. Na Puncak Lawang se vine silnička do prudkého kopce a těsně před vrcholem se platí vstupné, zároveň zde musíte zanechat dopravní prostředek a pokračovat pěšky. Zázemí zde bylo ve výstavbě, takže jsme hlavní atrakcí byli my. Rozdali jsme několik fotografií nadšeným místním a potom se konečně mohli kochat výhledem. Bylo krásné počasí, takže i výhled stál za to. Sešli jsme zpátky na parkoviště, nakopli mašinu a pokračovali směrem k jezeru.

Výhled byl i na sopky Mount Singgalang (neaktivní) a Mount Marapi (aktivní)

Downhill a potom závod do vrchu

K jezeru vede silnice, kterou je nutné sestoupat cca 940 metrů na 8 kilometrech. Celkem slušné převýšení... Cesta se kroutí ve 44 zatáčkách, které jsou očíslované. Silnice je úzká, místy dost rozbitá, občas po sesuvu část chybí. Jezdí zde náklaďáky, osobní auta a skútry. Při cestě dolů nám mírně stoupl adrenalin (teda mě určitě, Anička se bála celou cestu).
Díky bohu jsme to přežili a dorazili do vesnice Maninjau na břehu jezera. Z druhé strany leží ještě vesnička Bayur. Většina lidí, žijící kolem jezera se řadí k etniku Minangkabau (zajímavost - největší matriarchální etnikum na světě).

Jedéééém

Rýžová pole

Jezero samotné stojí za vidění. Není zdaleka tak velké jako Toba, měří asi 16 km na délku a 7 km na šířku (plocha cca 99.5 km²), ale je nádherné. Dá se celé objet, což jsme taky udělali. Po cestě narazíte na rýžová políčka, krásné výhledy na jezero, kde místní chovají ryby a neustále se nad vámi majestátně zvedají prudké stěny kráteru, který vznikl sopečnou erupcí před 52 000 lety. Stále se jedná o místo, které není tak zatížené turismem, proto jsou místní velmi přátelští. Neustále nám někdo mával a zdravil nás, tak jsme taky vesele mávali a zdravili. Cestou zpátky jsme se stavili natankovat další PET lahev, abychom měli dost šťávy na výjezd 44 zatáček 😀. Ochotu místních přibližuje příhoda z tankování. Zastavili jsme u domu, kde byly vystaveny lahve s benzínem a ukazovali přítomnému pánovi, že chceme 2 litry do skútru. Snažil se nám něco říct, ale anglicky neuměl, česky kupodivu taky ne a tak jsme mu nerozuměli. Nakonec vzal 2 litrovou PETku, otočil nám jí do nádrže

Klece s rybami a prudké stěny kráteru

a my mu zaplatili. Kupodivu si peníze nestrčil do kapsy, ale zmizel v domě a něco křičel. Po chvíli vylezla paní, on jí vrazil do ruky peníze a odjel. V tu chvíli nám došlo, že to byl někdo cizí, kdo tam tankoval před námi. Majitelka byla vevnitř v domě a vůbec ne věděla, že tam jsme. Kdyby se toto stalo u nás, tak by jí tam nic nezbylo, protože by ten benzín v minutě někdo ukradl....

Vyrazili jsme vstříc prudkému stoupání. Opět z nás měli srandu místní výrostci, kteří nás při naší šnečí rychlosti předjížděli. V 22 zatáčce jsme to vzdali, nechali skútr odpočinout a šli si dát instantní nudle do místní restaurace. Po jídle jsme zvládli
zbývajících 22 serpentýn a vydali se na cestu zpátky do

Spousta klecí...

Bukittinggi. Šnečí rychlost mě omrzela, tak jsem to na rovině rozjel asi na 80 km/h, ale to se pranic nelíbilo Aničce, která mi strachy zarývala nehty do břicha. Nicméně jsem si alespoň užil pocit, kdy někoho předjedu já a zvesela jsem troubil 😀.

Zpátky do guest house jsme dorazili kolem 15:00, domácí od nás apaticky přebral klíče od skútru aniž by ho zkontroloval a my si šli odpočinout do pokoje. Tam nás čekal mírný šok. Měli jsme oba totálně spálená stehna od kraťas dolů a já k tomu ještě předloktí, jak jsem řídil. Divili jsme se, proč místní jezdí v mikinách a dlouhých kalhotech, teď jsme to zjistili...Takhle jsem

Na druhé straně jezera

se snad v životě nespálil. Při té jízdě, kdy fouká, to vůbec nebylo znát...ale sluníčko peklo nemilosrdně. Namatlali jsme se krémem po opalování a šli si dát něco k jídlu. Opět jsme narazili na holky z Brazílie, Belgie + přidal se k nám ještě páreček z Británie. Dali jsme si pivko a hráli shitheads. Po dalším pivě přišel na řadu "Ring of fire". Nicméně jsme nikdo neměli peníze na panáky, tak jsme hráli o loky piva. Já donesl ještě na ochutnání domácí slivovici (chutnala 😁). Výborná zábava se protáhla až do půl jedné, kdy jsme si popřáli dobrou noc a šli spát.

Prodám skútr, velikost "S"

Restaurace (exteriér)... Restaurace (interiér)... Restaurace (toaleta)... Multi-kulti karetní večer Bonus pro ilustraci - jak se spálit na Sumatře