Indonésie - Sumatra, díl první

Budíček ve 4:30, žádná snídaně a čekající taxi na letiště za 450B. I taková rána skýtá "dovolená". Na letiště Don Mueang jsme dorazili s poměrně velkou rezervou a s hodně velkým hladem. Vystáli jsme frontu u jediného otevřeného stánku se spoustou Thajců a dali si latté (kupodivu opravdu dobré) a sendvič. Letěli jsme s nízkonákladovými Air Asia, let trval necelé dvě hodinky. Z Bangkoku jsme přelétali do Medanu, největšího města na Sumatře. Po příletu proběhlo zkoušení bankomatů, z šesti fungoval jeden. Vybrali jsme 4 500 000 rupií (IDR) a konečně zažili ten pocit, jaký zažívají milionáři. Potom jsme si zase vzpomněli, že je to v přepočtu něco málo přes 7 000 Kč a pocit byl tentam. Zastavili jsme se na informacích, abychom zjistili, jak se dostaneme do města a následně do vesničky Bukit Lawang, což byl náš další cíl. Na letišti jsme nasedli do autobusu, který měl
zastavovat na Baris bus station v Medanu a odtud prý chytneme autobus do Bukit Lawang. Tradiční autobusové cestování spočívá v tom, že si batoh uložíte kamsi do zavazadlového prostoru a netušíte,

Minibus super de-luxe

jestli ho na četných zastávkách někdo nevyložil. Při naší první cestě na vlastní pěst do Asie (Srí Lanka) to byl pro mě celkem problém, ale zvykl jsem si. Systém byl klasicky "nastup, zaplatíš potom". Nahodil jsem Baris bus station do navigace, abychom věděli, kdy vstoupit. Letiště je vzdáleno asi 30 km, Medan byl naprosto zacpaný, takže jsme jeli poměrně dlouho. Z toho, co jsme z Medanu viděli, to bylo asi nejškaredější a nešpinavější město, kde jsme kdy byli. Autobus kupodivu Baris station přejel a zastavil asi o 600m dál. Proč, to jsme se dozvěděli o chvíli později. U silnice čekal červený minibus, ze kterého křičel nahaněč, že jedou do Bukit Lawang. Jelikož jsme absolutně netušili, co kdy dalšího tam jede, nastoupili jsme. Batohy nám hodili na střechu a jelo se. Hned jsme se zeptali, kolik stojí cesta a odpověď nám vyrazila dech - prý 200 000 IDR - pro jednoho!! To, že se turisti "okrádají" jsme věděli, ale toto byla tedy pecka. Podle informací, které jsme měli, cesta měla stát 20 000 - 30 000 IDR. Toto bylo 10x tolik! Zeptali jsme se výběrčího, jestli si dělá legraci, ale tvářil se naprosto vážně. Prý si můžeme vystoupit, jestli chceme. Řekli jsme "OK, tak zastav". To ho trochu překvapilo, asi to nečekal. Nicméně zastavil. Při vystupování jsem ho vyhnal ven a na střechu, aby nám  neujeli s batohy. Naštvaně je po mě mrsknul, tak jsme si je naštvaně oblékli a vydali se pryč hledat jiný transport. Výběrčí za námi po chvilce vyběhl, že sleví na 180 000 IDR, což bylo pořád směšné. Poslali jsme ho do háje a šli dál. Vždycky po chvilce zase přiběhl a slevil třeba 10 000 IDR. To už 

jsme viděli, že těch minibusů tam je mraky a neměli jsme tudíž strach, že bychom nesehnali odvoz. Nabrali jsme směr k autobusové stanici s tím, že tam najdeme normální bus. Čím víc jsme se vzdalovali původní zastávce, tím se cena snižovala (ptali jsme se postupně u několika minibusů). Mezitím za námi pořád běhal ten pán, co po nás chtěl 200 000 IDR a pořád zlevňoval. Dostal se na 100 000 IDR, ale my jsme pořád vytrvale odmítali. Nakonec už nás orpravdu naštval, takže jsem na něj zvýšil hlas, poslal ho do háje a doporučil mu "Fuck off". Měřil tak 160cm, takže raději uposlechl a ztratil se. To už jsme chápali, jak to funguje. Na letišti se vás u autobusu zeptají, kam jedete - z Medanu míří drtivá většina turistů (kterých není zase tak moc, natrefíte opravdu jenom na baťůžkáře) právě do Bukit Lawang. Autobusáci jsou evidentně domluvení s místní minibusovou mafií a namísto na autobusovém nádraží vám zastaví na místě, kde zastavují ony minibusy. Tam už je připraven nahaněč, který vás za astronomickou cenu nažene do auta a inkasuje peníze. Je nutní platit pouze řidiči a ne nahaněči. Také jsme zjistili, že do Bukit Lawang vedou dvě cesty - "spodní", kterou jezdí minibusy a kterou jsme jeli i my a "vrchní", kterou jezdí normální autobusy z Baris bus station a která má většinu povrchu vyasfaltovanou. Ale to jsou věci, které zjistíte pouze metodou pokus - omyl. My si většinou vybíráme ten omyl :)

Po asi 400m jsme stopli červený minibus, řidič řekl 30 000 IDR za osobu, tak nebylo o čem diskutovat. Naskočili jsme na zadní sedadla, které tvořila tvrdá lavice, hodili tam krosny a chtěli zaplatit. Řidič nás překvapil, když cestu vyčíslil na 120 000 IDR a poukazoval na to, že cena 30 000 je za sedadlo a my zabíráme 4. To znělo logicky, takže jsme batohy zkomprimovali na 1 místo a zaplatili 90 000 IDR. Potom k nám nastoupilo pár místních a jelo se. A cesta stála za to... Asi 80 km

jsme jeli 4 hodiny. Stručně řečeno - cesta z větší části postrádala asfalt, připomínala tankodrom, díry půl metru hluboké nebyly vyjímkou a řidič je tak nějak zdvořile ignoroval. Několikrát jsem se praštil do hlavy o strop, neustále pod námi ujížděla lavice, která nahrazovala sedadlo a můj spolusedící vesele kouřil jednu cigaretu za druhou. Ještě si přivíral okénko, asi aby ho neofouklo. Jelikož na celý minibus byla okénka dvě, tak to bylo opravdu zajímavé. Na 12 sedadlech nás místy jelo až 20, venku 40 stupňů a příšerné vlhko. Na www.cestujlevne.com píší "Počítejte s tím, že vám při šílené jízdě po nekvalitních silnicích v kombinaci s řidičovou laxností budou stát vlasy na hlavě." Měli pravdu. Suma sumárum, krásné cestování. Proto přece člověk na taková místa jezdí, že :) Projížděli jsme obrovské plantáže na palmový olej, rozlohy jsou obrovské. Není divu, že je na světě tolik ohrožených druhů zvířat, když se všude nezřízeně kácí deštné pralesy kvůli těmto plantážím... Nicméně národní park Gunung Leuser, kam jsme měli namířeno za orangutany, je naštěstí už přísně chráněným územím. Kousek před cílem se s námi dal do řeči sympatický mladík, vyzvídal kam jedeme a kde máme ubytování. Potom někomu telefonoval a my po příjezdu s překvapením zjistili, že na nás z ubytka čeká týpek na motorce (dostal avízo od mladíka za autobusu). 

Představil se jako Coco, vzal si jednu krosnu na záda a mávnul na čekajícího řidiče podivně vyhlížející sajdkáry (zřejmě sumaterská variace na Tuk-Tuk). Natěsnali jsme se i s batohem do sajdy a vyjeli směrem k ubytku. Do kopce jsme museli kličkovat po silnici, abychom vyjeli, ale povedlo se. Řidič nás vyložil u úzké uličky, kterou se vstupovalo do vesničky a my mu zaplatili 20 000 IDR za odvoz. Já si hodil krosnu na záda, Anička vykročila jen tak, protože její krosnu měl Coco, který jel před námi. Šli jsme asi

 5 minut a byl to po té cestě balzám na duši. Bukit Lawang je malá vesnička a v její části, která už je skoro v pralese, nejezdí auta. Jsou tam jen úzké chodníčky a jezdí se tu maximálně na mopedech. Došli jsme k Rain Forest guest house, což bylo naše ubytování a šli se zapsat. Jedním slovem paráda. Moc milý personál, příjemné prostředí uprostřed přírody, prostě bomba. Všichni říkali "Don't worry, be happy!", a tak jsme byli. Než proběhl checkin, tak jsme si objednali pivo a oběd, protože jsme měli příšerný hlad. Potom jsme se konečně ubytovali a rovnou si šli dát večeři :) :) Na další dva dny jsme měli domluvený trek s přespáním v pralese, takže jsme chtěli být fit. Dali jsme si proto ještě pivo a pozorovali všudypřítomné makaky, aby nám něco neukradli. Večer začalo pršet a byl to pravý tropický liják. Krásná tečka za trochu bláznivým dnem. A hlavně - opravili jsme si ten první špatný dojem z Medanu. A další dny se jen potvrzovalo, že Sumatra je úchvatná. Jen kdyby ty opice na plechové střeše nedělaly takový randál... 

Pozor na makaky!