Indonésie - Sumatra, díl třetí

Čas: cca 1:00 ráno

Místo: kdesi v deštném pralese

Anička: "Zlato, zlato, vstávej"

Jarda: (spí)

Anička: "Haló, zlato, vstávej"

Jarda: (vyplašeně se posadí) "Co se děje?"

Anička: "Bolí mě břicho...musím na záchod. Ale bojím se, půjdeš se mnou?"

Malá noční epizoda uprostřed deštného pralesa. V předchozím článku píšu, že jsem prozřetelně přibalil do batohu toaletní papír. V noci se opravdu hodil. Pravda, nedivím se Aničce, že se bála. Jít v černočerné tmě, za deště, hustým porostem, za hlasitých zvuků živé jungle okolo a hledat mýtinku, kde byla vykopaná latrína (díra v zemi), nebylo úplně příjemné. Nicméně nasadili jsme čelovky a šlo se. Nic nás nesežralo, tygr se neukázal a Aničce se udělalo po procházce líp. Zalezli jsme zpátky do spacáků (velikost pro Indonésany, tzn. mě byl asi do podpaží) a usnuli. Vzbudil nás ještě prudký liják někdy kolem 4 ráno a potom jsme se vzbudili kupodivu až v 9 hodin. Rozespalí jsme vylezli z "postele" a sešli k řece, jejíž hladina už stihla zase klesnout. Průvodci už mezitím čile připravovali snídani - čaj, toasty a omeletu. Všechno moc dobré. Po snídani jsme se šli sbalit a převléknout do oblečení, ve kterém jsme včera putovali. Bylo přes noc naivně rozvěšené pod přístřeškem, aby uschnulo. Ve zdejší 100% vlhkosti je to opravdu dobrý nápad... všechno bylo samozřejmě stejně mokré a propocené jako předchozí den - no hnus velebnosti. Vyrazili jsme stejnou cestou, kterou jsme včera přišli. To znamená ten příšerný krpál, jenom opačným směrem, tedy nahoru. Anička se asi v půlce cesty rozhodla, že jí zase bude bolet břicho a můj toaleťák byl opět využit na 100%. Holky z Belgie měly s sebou naštěstí nějaké silnější prášky než uhlí a imodium, tak Anička slupla pilulku a šlo se dál. Po včerejším lijáku to stálo za to. všechno hrozně klouzalo a bláta bylo na rozdávání. 

Zanedlouho jsme měli boty i kalhoty zavřené do bahna. Nicméně Woly a Coco neztráceli ani trochu optimismus a smysl pro humor. Neustále nás povzbuzovali vtipnými hláškami a připomínali, abychom se nezapomněli pořád usmívat. Budeme to prý potřebovat. Vedli nás totiž do teritoria velmi známé orangutanky jménem Mína. O Míně se dočtete i v průvodcích jako je Lonely Planet nebo Trip Advisor. Je to asi nejznámější divoký orangutan na světě. Bohužel je známá tím, že nemá ráda lidi a už jich přes 250 pokousala. Těmito historkami nás Woly bavil celou dobu a prokládal to hláškami typu "Everything is possible in the jungle", "No Mina, no fun. No Mina no run" nebo "Never try, never 

know". Začínali jsme být trochu nervózní, protože jsme potkali další skupinku turistů a ti nám sdělili, že už Mínu potkali. Ptal jsem se, jaké to bylo a oni s úšklebkem odpověděli - uvidíte, je to sranda... Cesta byla ještě náročnější než včera, kopce byly strmější a všechno příšerně klouzalo. Dali jsme si svačinu v "jungle restaurant", stejnou jako předešlý den a pokračovali hledat Mínu. Vyškrábali jsme se na strmý kopec, kde byla malá mýtinka a na ní seděl osamělý průvodce. Dali se s Wolym do řeči a bylo nám řečeno, že Mína je nedaleko. Coco se odvážně vydal vpřed s ananasem v ruce, aby ji k nám nalákal. Po chvilce se objevil, couval k nám a za ním šla Mína s dvěma mláďaty. Na 

samici byla opravdu velká a budila respekt. Usadila se suverénně na kraji mýtiny, natáhla ruku a nechala se krmit. Coco stál u ní, Woly stál u nás (aby nás pro jistotu bránil) a my z povzdálí fotili. Za pár minut Mína usoudila, že by to mohlo stačit a vykročila směrem k nám. Opět se opakovala situace

"Don't panic, but move fast" a my kvapně ustoupili.  

Woly šel s námi, ale Coco zůstal s Mínou. Woly nám vysvětloval, že ji tam musí zdržet, aby nešla za námi. Její oblíbená kratochvíle totiž spočívá v tom, že se nechá nakrmit, potom oběhne turisty lesem a bafne na ně někde dál na stezce. Tomuto nepříjemnému setkání se kluci chtěli vyhnout, takže použili tuto osvědčenou taktiku. Ten den jsme už žádné orangutany neviděli, ale zato cesta byla 

opravdu náročná. Místy jsme z kopce (či do kopce) lezli po čtyřech a na 

jednom místě jsme dokonce slaňovali po liánách. Woly nám sliboval, že bude ještě jedna možnost se vykoupat a měl pravdu. Došli jsme ke krásnému vodopádu s malým jezírkem. Tam nás čekal oběd, který kluci začali připravovat. My mezitím shodili propocené hadry, hodili na sebe plavky a hurá k vodopádu (při převlékání kolem nás znuděně prošel asi 1,5m dlouhý varan, ale to už nás nerozhodilo..). Parádní koupačka s přírodní masáží od vodopádu - prostě paráda. Když jsme vylezli z vody, čekal na nás oběd - smažené nudle se zeleninou a vajíčkem, opět v banánovém listu. 

Po obědě už jsme se z plavek nepřevlékali, byli jsme totiž už kousek od řeky, po které jsme měli sjet 

zpátky do vesnice. Čekali jsme raft a ejhle...byly to svázané čtyři duše od traktoru :) Kluci nám zabalili batohy a boty do "waterproof" igelitového pytle a po dvojicích nás usadili do prostředních dvou duší. Někde z křoví vytáhli třímetrové bambusové tyče namísto pádel, skočili jeden dopředu a jeden dozadu a jelo se. Správně, žádné 

vesty, žádné helmy, celkem divoká řeka. Tomu říkám Punk! S raftem se to nedá vůbec srovnat. Bylo to asi o 300% zábavnější! Naše plavidlo připomínalo housenku a taky se tak chovalo. Kluci ho naváděli do největších peřejí, my vyskakovali do vzduchu a křičeli u toho, parkrát jsme málem narazili do skály. Ale průvodci to měli "v tyči" a řídili velmi neomylně. Tedy až na jeden okamžik, kdy jeden v peřeji upadl do vody a pak naskakoval :) Každopádně, tubing -jak se to jmenuje - byl nářez a my litovali, že to netrvalo déle. Dorazili jsme zpátky do Bukit Lawang a zakotvili přímo pod Rain Forestem. Woly a Coco se s námi velmi srdečně rozloučili (bohužel jsme se pak už neviděli), my jim moc děkovali za super zážitek a oni přidali dvě další místní přísloví. Pro mě - "You are my jungle brother, different mother - but same father" (tím myslel boha, byl to křesťan) a pro nás oba - "I see you when I see you" (tím říkal, že se možná ještě uvidíme). Sebrali jsme batoh a vrátili se na pokoj. Pokusili jsme se vyprat neskutečně smradlavé oblečení a po ujištění místních, že makakové nám ho neukradnou, jsme ho rozvěsili na zábradlí (v naivní víře, že uschne). Jelikož byl večer, tak už nás čekala jen sprcha, výborná večeře a pivko na terase..