Indonésie - Sumatra, díl čtvrtý

Ráno jsme se vykopali z postele a začali balit. Dnes jsme totiž měli v plánu odjet do Medanu a chytit dálkový autobus do Bukittinggi. Posbírali jsme ze zábradlí stále ještě mokré (a smradlavé - ruční vyprání nepomohlo) oblečení z pralesa a nacpali ho do igelitek a do batohů. Sešli jsme dolů do restaurace a dali si rychlou snídani. Srdečně jsme se rozloučili s místními a vydali se hledat autobus. Cestou přes vesnici nás zastavil cizí pán a ptal se, kam jedeme. Po zjištění, že jedeme do Medanu na Amplas bus station nám nabídl, že by nám zařídil odvoz. Se zkušenostmi ohledně okrádání turistů jsme byli dost ostražití, ale cena 100 000 IDR/osoba za odvoz až k autobusu se po rozpočítání nezdála tak špatná. Cesta z Medanu sem nás sice stála jenom 30 000, ale je potřeba vzít v úvahu, že Amplas bus station byla na opačné straně Medanu. Je to poměrně velké město a dostat se na druhý konec by nás stálo možná ještě víc. Proto jsme se rozhodli využít "soukromého" odvozu. Ten spočíval v dodávce, kde seděli ještě dva turisti. Měla klimatizaci, byla celkem pohodlná a řidič jel tou lepší cestou, takže jsme netrpěli jako cestou sem. Jeli jsme asi 4 hodiny, z toho necelou hodinu zabralo proplétání Medanem. Vyložili nás na místě, které bychom sami asi těžko našli. Amplas totiž není klasické autobusové nádraží, ale rozkládá se na dost velké ploše města, normálně v ulicích. Je složen z jednotlivých přepravních společností, kdy každá sídlí jinde a vy musíte vědět, kterou chcete jet a hlavně která kam jede. My od kluků z Rain Forestu věděli, že musíme hledat A.L.S. dopravní společnost. A právě před jejich stanicí nás vyložili. Nestihli jsme se ani rozkoukat a už na nás mávali od přepážky, že autobus bude co nevidět odjíždět, abychom honem rychle spěchali. Anička si běžela odskočit a já zařizoval lístky. Cena byla 205 000 IDR za osobu, což za 20 hodinovou cestu není mnoho (cca 400 Kč). Chtěli jsme si ještě v klidu přebalit batohy a víc se obléknout, protože jsme od Jíti a Honzy (sestřenka Aničky a její přítel - ahoooj, zdravíme cestovatele :) :) ) věděli, že místní si libují v mrazivě ledové klimatizaci. Měli jsme sotva čas vytáhnout mikinu a už nám cpali batohy do úložného prostoru a naháněli nás do autobusu.

Autobus byl celkem moderní a pohodlný (i když třeba podle nálepky měl mít WiFi, což rozhodně neměl), takže to vypadalo na celkem pohodovou cestu. Sice to bylo 20 hodin, což se jevilo jako sebevražedná mise, ale řekli jsme si "jsme budget travellers, tak musíme něco vydržet". Vyjížděli jsme cca ve 2 hodiny odpoledne a příjezd měl být kolem 9 - 10 hodiny ranní. Jakmile se zavřely dveře a my vyjeli, poznali jsme, že Jíťa a Honza nelhali... Klimatizace jela na plné obrátky a v autobuse byla, pardon, kosa jako prase! Navlékli jsme na sebe každý jednu vrstvu a Anička čekala na příležitost jít si navléknout legíny pod sukni na záchod, kterým náš luxbus také disponoval. Mezitím nás řidič počastoval klipem místní popové superstar, doprovázeným velmi hlasitou hudbou. Časem jsme zjistili, že v autobuse mají jen jedno CD, takže jelo pořád dokola. Anička se mezitím odhodlala jít se převléknout na WC. Byla zpátky asi za 30 vteřin a vysvětlila mi, že záchod vypadá jako tradiční záchod někde v místní domácnosti. To znamená díra s vodou a vedle další nádoba s vodou na "spláchnutí". V domě, který se většinou nehýbe to problém ani moc není, nicméně v pohybujícím se autobuse to není úplně praktické. Voda v obou nádobách cákala všude a kdo se odvážil na záchod, byl celkem mokrý. Možná kdyby autobus jel pomalu a rovně, tak by to šlo. Ale při místním stylu jízdy a provozu - bez šance. Anička si tedy oblékla legíny "na půl žerdi", tzn. nad kolena a oba jsme se třásli zimou. Po pár hodinách jsme zastavili na jídlo, my si koupili brambůrky v malém obchůdku a jelo se dál. Minuli jsme jezero Toba - tedy, míjeli jsme ho poměrně dlouho. Jedná se totiž o největší jezero sopečného původu na světě. Je 100 km dlouhé a 30 km široké. Vzniklo po výbuchu supervulkánu před 75 000 lety. Hodně nás mrzelo, že nemáme čas se sem podívat, ale co se dá dělat. Po setmění cesta uplynula v mlžném oparu polospánku. Matně si vzpomínám, že mi byla zima, smrděl tam otevírající se záchod a řidič neustále kouřil. To nám vůbec nevadilo, protože hezky vonící hřebíčkové cigarety alespoň přebily smrad ze záchodu. Chvíli před východem slunce jsme zastavili na jídlo a my si dali instantní nudlovou polévku. Potom se jelo dál a s východem slunce řidič založil ono ohrané CD a popík začal nanovo. Bohužel, z této události nemáme žádné fotografie, protože jsme byli tak unavení, že jsme si na to ani nevzpomněli.

Do Bukittinggi jsme dorazili kolem 10 hodiny ranní, vyzvedli si batohy a jali se hledat směr k našemu ubytování. Dali jsme se do řeči s jediným dalším turisticky vyhlížejícím člověkem - slečnou z Brazílie. Ukázalo se, že má ubytování na stejném místě, tak jsme vzali napůl taxík. Ubytování jsme měli booknuté v De Kock Cafe. Až na podivné železné schody, které oddělovaly restauraci

 od ubytování a na okno, které vedlo z pokoje na chodbu, to bylo celkem v pohodě. Dali jsme si oběd, počkali až nám uvolní pokoj a asi v 11 jsme se ubytovali. Jelikož jsme byli naprosto grogy z cesty, nastavili jsme budík na tříhodinový šlofík a šli na kutě.

Po lehkém odpočinku jsme sešli do restaurace, booknuli si na zítřek skútr, dali si vyprat ty příšerně smrdící věci z pralesa a potom vyrazili na průzkum městečka. Vypadalo celkem sympaticky a kupodivu i čistě. Bukittinggi je se 117 000 obyvateli druhé největší město západní Sumatry, ale působí daleko menším dojmem. Leží v nadmořské výšce 930 metrů, takže je zde chladnější podnebí. Z téměř každého místa ve městě byla vidět majestátní sopka Mount Marapi vysoká 2 891

 metrů. Vrcholek jsme neviděli, byl celou dobu zahalen mraky. Na

 tuto aktivní sopku se dá vyšplhat, nicméně jsme se dozvěděli, že se jedná o velmi náročný a dlouhý výstup. To bohužel v plánu nebylo a nebyl na to tudíž čas... Prošli jsme si centrum města, našli 

náměstí s "Clock tower" a procházeli místní tržnici. Jelikož jsem se mi z mých super polarizovaných Polaroid brýlí sloupal polarizační filtr, koupil jsem si zaručeně pravé brýle Oakley za cca 40 Kč. No nekupte to :) Taky jsme konečně s Aničkou vstoupili do 21 století a koupili si teda tu selfie tyč na telefon! Abychom měli krásné fotografie, že jo. Pod nátlakem střevních problémů, které nás nakonec postihly oba jsme zapadli do místní pobočky Pizza Hut a dali si pizzu. Potom jsme se vrátili do ubytka, posadili se dole v restauraci a dali si pivko. O chvíli později se k nám s dovolením připojily dvě slečny - jedna Belgičanka a taky Brazilka, se kterou jsme sdíleli taxi cestou sem. U piva nás naučili super karetní hru "Shitheads" a my je na oplátku naučili prší. Dobře jsme se pobavili, dali si ještě pivo a šli kopat do peřin.